Zalehlé uši vznikají na základě ucpání zevního zvukovodu mazovou (cerumenovou) zátkou, což je nejčastější příčina tohoto stavu. Ucho přitom nebolí. Potíže se řeší buď návštěvou ORL, kde zátku šetrně odstraní (propláchnutí uší), anebo ji můžete rozpustit sami pomocí kapek. Nejčastěji se pro tento účel používá ředěný peroxid vodíku z lékárny.
Další příčinou by mohl být tubární katar. To znamená slepení stěn trubice, která spojuje nosohltan se středním uchem ( Eustachova trubice). Tím se přestane při polykání vyrovnávat tlak středouší a okolí a uši jsou pak zalehlé. V tom případě by mohlo pomoci běžné dekongescens, které je obsaženo například v Paralenu plus, Coldrexu, Nurofenu a dalších produktech.
Méně pravděpodobná je příčina cévní nebo neurologická. Tu by odhalili specializovaní lékaři na ORL nebo v neurologické ambulanci. Tento stav se projevuje jako dlouhodobě zalehlé ucho. Zalehlé ucho od krční páteře je ojedinělým případem, ale může se vyskytnout.
Zánět nosohltanu je onemocnění, které začíná typicky bolestí v krku, ta se dále přesouvá do nosu, kde se mění v rýmu – sliznice zánětem zduří a znemožňuje otvírání Eustachovy trubice. Další možností je zánět středního ucha, který je nebezpečný, protože hnis tvořený zánětem tlačí na ušní bubínek a může jej protrhnout, v tomto případě je nutné co nejdříve navštívit lékaře na ORL. Tubulárníkatar představuje specifický zánět Eustachovy trubice způsobující slepení jejích stěn a následně její neprůchodnost a pocit zalehlého ucha.
Zalehnutí ucha vyvolává pocit tlaku a nepříjemného utlumení slyšitelnosti, případně šelesty. Zalehnutí v uších je způsobeno nerovnováhou mezi tlakem v ušní dutině a tlakem okolního prostředí, tedy tlakem atmosférickým. Tyto tlaky za normálních okolností reguluje Eustachova trubice, což je trubička spojující středoušní dutinu s nosohltanem a prostřednictvím nosu potom s okolním prostředím. Eustachova trubice musí být dobře průchodná a její ústí se musí správně otevírat, k čemuž dochází právě při polknutí. Polknutí proto snadno vyrovnává tlaky mezi oběma prostředími a zbavuje člověka krátkodobého zalehnutí uší, se kterým se setkáme třeba, když cestujeme letadlem nebo když se potápíme do větších hloubek. Pokud jsou uši zalehlé dlouhodoběji, svědčí to o zduření sliznice nosohltanu, které zamezuje Eustachově trubici se pravidelně otevírat (při každém polknutí).
Příčinami déletrvajícího pocitu zalehlého ucha mohou být:
Mazová zátka v uchu – ušní dutina produkuje ochranný ušní maz, který se může nadměrně nahromadit a „zašpuntovat“ tak ucho; nejlepším řešením je návštěva lékaře (viz léčba).
Zánět nosohltanu – jde o onemocnění začínající typicky bolestí v krku a přesouvající se postupně do nosu, kde se mění v rýmu; zánětem sliznice zduří a znemožňuje otvírání Eustachovy trubice.
Rýma – rýma je v podstatě také zánětem a je tudíž také provázena zduřením nosní sliznice; zalehnutí uší je při rýmě normální a většinou jej vyřeší vyléčení samotné rýmy.
Zánět středního ucha – je nebezpečný, protože hnis tvořený zánětem tlačí na ušní bubínek a může jej perforovat (protrhnout); je nutné co nejdříve navštívit lékaře na ORL.
Tubulárníkatar – specifický zánět Eustachovy trubice způsobující slepení jejích stěn a následně její neprůchodnost.
Alergie – při alergii také často vzniká rýma, která je příčinou zalehnutí v uších; nutná je léčba alergie na alergologii.
Ucho může být zalehlé i z neurologické příčiny, například při poškození sluchového nervu. To je už ale složitější diagnóza, která si vyžaduje zásah neurologa.
Starobylé civilizace znali rýmu jako katarrhein, podle řeckého slova stékat. V současnosti katar znamená zánět sliznice. Rýma se projeví zánětem sliznice nosu, hrdla a nejbližších dýchacích cest. Původcem rýmy jsou viry, a ne podchlazení nebo nachlazení organismu, jak si mnozí z nás představují. Viry, které rýmu vyvolávají, identifikovali vědci až v roce 1954. Na rýmu nemáme lék. Víme, že můžeme pouze zredukovat útrapy, které způsobuje, pokud na to máme správný recept a několik základních znalostí o tom, co vlastně viry jsou.
Antimikrobiální a antimykotický účinek česneku hraje pozitivní roli při chřipkových onemocněních, u kterých zvyšuje pocení a zlepšuje odkašlávání. Proto je doporučován i jako doplněk léčby při onemocněních horních cest dýchacích, jako je chronický zánět průdušek či katar horních cest dýchacích. Takzvaná česneková mixáž by měla chřipku spolehlivě zahnat. Připravíte ji tak, že 2 až 3 stroužky česneku rozmixujete v 50 ml vody. Vypijete, zapijete 200 až 300 ml červeného vína ohřátého zhruba na 40 °C, okamžitě ulehnete do postele, zabalíte se a potíte. Zpravidla během jediného dne chřipka odezní. Toto však nelze aplikovat při citlivém žlučníku či nesnášenlivosti na česnek.
Většina zvířat má vylučovací systém, který slouží k odstranění rozpustných toxických odpadů. U lidí jsou rozpustné odpady vylučovány primárně močovým ústrojím a v menší míře potem. Močový systém se skládá z ledvin, močovodů, močového měchýře a močové trubice. Systém vytváří moč procesem filtrace, reabsorpce a tubulární sekrece. Ledviny extrahují rozpustné odpady z krevního oběhu, stejně jako přebytečnou vodu, cukry a řadu dalších látek. Výsledná moč obsahuje vysoké koncentrace močoviny a jiných látek, včetně toxinů. Moč teče z ledvin do močovodu, močového měchýře, močové trubice, pomocí níž opouští tělo.
Polypy se dle histologické struktury dělí na nenádorové a nádorové. Podstatou nenádorových polypů ve střevě může být nadměrně vzrostlá sliznice, někdy může jít o důsledek chronických zánětů. Nádorové polypy vznikají v důsledku buněčných mutací. Zásadní je, že většina nádorových polypů v tlustém střevě představuje nádory nezhoubné, u nichž ovšem po dlouhé době (roky) hrozí riziko zvratu ve zhoubné onemocnění (rakovina tlustého střeva). Výskyt stovek až tisíců polypů označujeme jako takzvanou polypózu a najdeme ji u některých geneticky podmíněných chorob. Příkladem je například familiární adenomatózní polypóza, Peutz-Jeghersův syndrom, Turcotův syndrom, Cowdenův syndrom a Gardnerův syndrom.
Wikiskripta mimo jiné uvádí, že při zvýšené tvorbě kyseliny močové nebo při jejím sníženém vylučování vzniká hyperurikémie, která je vlastní příčinou dny. Rozlišuje se zde hyperurikémie metabolická a renální.
Hyperurikémie metabolická – je způsobená zvýšenou produkcí kyseliny močové a její příčinou může být:
zvýšený rozpad buněk, který vede ke zvýšenému obratu nukleových kyselin; například při leukémii zaniká mnohem více buněk než normálně, a tudíž se degraduje více purinů, ze kterých se jako konečný produkt tvoří kyselina močová;
Furon se po spolknutí rychle absorbuje a z podané dávky se vstřebá 75 % účinné látky furosemid. Furon podléhá first-pass efektu. To znamená, že dochází ke snížení jeho účinku tím, že část dávky je před vstupem do systémové cirkulace nejdříve metabolizována v játrech.
Absolutní biologická dostupnost ústy podaného Furonu se pohybuje mezi 62-67 %. Účinek se dostavuje již za 30 minut, vrcholí za 1-2 hodiny a přetrvává 6-8 hodin. Maximální koncentrace léku v krvi po spolknutí 40 mg furosemidu je 250 µg/l a je jí dosaženo za 1 hodinu. Po první hodině se z organismu vyloučí polovina účinné látky. Při zpomaleném nebo úplně zastaveném močení je tento čas značně prodloužen, a to až na 9 hodin. U léku Furon je stanoven distribuční objem na 170 až 270 ml na kilogram váhy pacienta. Jde o objem tekutiny, ve které se má lék rozptýlit. Délka účinku je prodloužena díky vysoké vazbě na plazmatické bílkoviny, která u léku Furon je cca 98 % a prodlužuje účinek až na 8 hodin. Furosemid se vylučuje v nezměněné formě hlavně ledvinami glomerulární filtrací a aktivní tubulární sekrecí. Malá část ho odchází ve změněné formě jako glukuronid. Zbytek (asi 10 %) se vylučuje játry přes žluč do stolice.
Hodnota kreatininu 115 je mírně zvýšená hladina kreatininu, kterou lze eliminovat doporučeními uvedenými výše v článku.
Co znamená kreatinin 130
Jedná se o kritickou hodnotu kreatininu. Může se ovšem jednat i o referenční chybu. Zvýšená hladina kreatininu v krvi naznačuje onemocnění, které postihuje funkci ledvin.
Mezi tato onemocnění patří:
glomerulonefritida (poškození nebo otok krevních cest v ledvinách způsobené například infekcí nebo autoimunitním onemocněním);
pyelonefritida (bakteriální infekce ledvin);
akutní tubulární nekróza (smrt buněk v malých ledvinový tubulech způsobená například drogami nebo toxiny);
obstrukce v močovém traktu; onemocnění prostaty, ledvinové kameny;
snížený tok krve do ledvin v důsledku šoku, dehydratace, městnavé selhání srdce, ateroskleróza, nebo jako komplikace diabetu.
Kreatinin může být přechodně zvýšený i v důsledku svalového poranění.
Nízké hladiny kreatininu nejsou běžné a obvykle se nesledují. Hladina kreatininu koresponduje s množstvím svalové hmoty v těle člověka, nízké hladiny tedy mohou být důsledkem snížení svalové hmoty v těle (tak jako ve stáří). Hladina kreatininu je obecně lehce nižší i během těhotenství.
Léky jako aminoglykosidy (gentamicin) mohou způsobit poškození ledvin, a proto se při jejich užívání hladina kreatininu monitoruje. Jiné léky, jako jsou cefalosporiny, mohou zvyšovat hladinu kreatininu bez vlivu na funkci ledvin.
Laktátdehydrogenáza (LD) je cytoplazmatický enzym, který se vyskytuje ve všech buňkách těla. Stanovení aktivity celkové LD není proto příliš specifické pro určité onemocnění. Rozlišuje se 5 variant tohoto enzymu, které mají stejnou funkci, jen se nacházejí v různých tkáních organismu. LD1 se vyskytuje v červených krvinkách, srdci a ledvinách, nejvíce LD5 je v játrech a některých vláknech kosterní svaloviny. Izoenzymy LD3 a LD4 se vyskytují v bílých krvinkách. Na základě těchto pěti typů lze posoudit, která tkáň je poškozená.
Normální hodnota
0 až 2 měsíce: do 21,0 kat/l
2 měsíce až 1 rok: do 11,8 kat/l
1 rok až 15 let: do 8,4 kat/l
nad 15 let: do 7,5 kat/l
Co znamená vysoká hodnota
Vysoká hodnota signalizuje:
onemocnění myokardu (charakteristické izoenzymy: LD1 a LD2) – akutní infarkt myokardu
intoxikaci organickými rozpouštědly – aktivita může být zvýšena až 100krát
akutní selhání jater – aktivita 10–20krát vyšší
metastáze do jater – 5krát zvýšená aktivita, u primárního hepatomu zvýšení nebývá
hepatitidu při infekční mononukleóze – přibližně 5krát zvýšená aktivita
akutní virovou hepatitidu – hodnoty 2–3krát zvýšené
cirhózu, obstrukční ikterus – hodnoty normální až 2krát zvýšené
Častou příčinou výtoku z ucha bývá hnisavý zánět středního ucha. K faktorům způsobujícím zánět středouší patří defekt Eustachovy trubice, která spojuje dutinu ústní se středním uchem. Trubice nemusí být dobře uzavíratelná, v důsledku čehož se bakterie šíří do středouší, kde pak vyvolávají zánět. Během zánětu se ve středním uchu hromadí hnis, u pacienta pozorujeme horečku, silnou bolest ucha, nachlazení. Jestliže se prostor středouší naplní hnisem, dojde k perforaci bubínku a hnis začne vytékat z ucha ven. Při zánětu středního ucha může lékař doporučit takzvanou paracentézu, tedy propíchnutí bubínku. I pak hnis vytéká z ucha, ovšem pacientovi se velmi uleví.
Příčinou vodnatého sekretu je chronický katar středoušní dutiny. V takovém případě vytéká z ucha vodnatý sekret obsahující hlen a fibrin. Bubínek může být vtažen dovnitř.
Krvavý výtok z ucha může mít několik příčin: například poranění zevního zvukovodu, bubínku i středního ucha ostrým předmětem; okolní zánět, zvláště při chřipkovém zánětu středního ucha. Při úrazech s poraněním spodiny lebeční může z ucha vytékat i mozkomíšní mok.
Obecně výtok z uší způsobují zánětlivá onemocnění středoušní dutiny. Těchto zánětů je celá řada, a to jak akutních, tak i chronických. Pozoruje-li pacient výtok z ucha, měl by navštívit lékaře. U akutních hnisavých středoušních zánětů lékař obvykle provede paracentézu (propíchne ušní bubínek), čímž pacientovi velmi uleví. Proto je zbytečné snášet několik dní úpornou bolest ucha, než hnis bubínek protrhne a kdy navíc dojde k provalení na neurčeném místě a otvor má různou velikost.
Celá doba léčby vyžaduje sledování funkce ledvin, zejména u pacientů užívajících vysoké dávky Zinnatu.
Pokud nastane závažný průjem během léčby antibiotiky nebo po léčbě, měla by být provedena diferenciální diagnostika pseudomembranózní kolitidy.
Pacienti s lymskou boreliózou by měli být informováni o tom, že u nich může nastat Yarisch-Gerxheimerova reakce, která se projevuje zimnicí, horečkou, snížením krevního tlaku, bolestí svalů, nauzeou, tachykardií, bolestmi hlavy, vznikem nových nebo zhoršujících se příznaků základní nemoci. Tyto klinické příznaky jsou typickým důsledkem použití antibiotik na takové onemocnění.
Vzhledem k tomu, že jedním z častých vedlejších účinků přípravku Zinnat jsou závratě, doporučuje se na začátku léčby zdržet se řízení vozidel a provádění potenciálně nebezpečných pracovních úkonů. A to do té doby, dokud pacient nedokáže posoudit stupeň nežádoucího účinku léčiva na rychlost svých reakcí.
Biologické účinky cefuroximu mohou snížit léky, které snižují kyselost žaludeční šťávy.
Všechny antibakteriální léky, včetně Zinnatu, ovlivňují střevní mikroflóru, což může vést ke snížení reabsorpce estrogenů a následně ke snížení účinnosti hormonálních kombinovaných antikonceptiv určených pro orální podávání.
Při současném podávání přípravku Zinnat se smyčkovými diuretiky se tubulární sekrece zpomaluje, clearance ledvin se snižuje, plazmatická koncentrace se zvyšuje a poločas cefuroximu se zvyšuje.
Při kombinovaném užívání přípravku Zinnat s diuretiky a aminoglykosidy se zvyšuje riziko nefrotoxických účinků.
Moč je průhledný vodný roztok s barvou od světle žluté po jantarovou. Je to vedlejší produkt nebo odpadní kapalina vylučována ledvinami, transportována močovody do močového měchýře, kde se hromadí, až je odvedena močovou trubicí. Moč se skládá z vodného roztoku metabolických odpadů (například močovina – urea H2N-CO-NH2), rozpuštěných solí, zejména chloridu sodného, a dalších organických látek. Tekutiny a materiály filtrované ledvinami a určené stát se močí pocházejí z krve nebo z intersticiální (vmezeřené) tekutiny. Složení moči je upraveno procesem reabsorbce, který je řízen hormonálně – AD hormonem (ADH) z hypotalamu, při jehož nedostatku vzniká úplavice močová, a aldosteronem. Při tomto procesu (reabsorbce) jsou užitečné molekuly a ionty nutné pro tělo, jako například glukóza a vápník Ca2+, reabsorbovány přenášejícími molekulami zpět do krevního oběhu. Odtékající tekutina obsahuje vysoké koncentrace močoviny a jiných nadbytečných nebo potenciálně toxických substancí, které budou odvedeny z těla močením. Moč je produkována procesem filtrace, reabsorpce a tubulární sekrece (trubicovitého vylučování). Zdravá moč prakticky neobsahuje glukózu; pH moči je menší než 7, moč je slabě kyselá. Moč obsahuje velké množství močoviny, výborného zdroje dusíku pro rostliny, který je užitečný urychlovač kompostu. Močovina je 10 000krát méně toxická než amoniak (čpavek) a je vedlejším produktem deaminace (2 molekuly NH3) a buněčných produktů respirace – dýchání (1 molekula CO2) ve společné kombinaci. Zdravá moč není toxická. Obsahuje látky v těle označené jako nežádoucí, může dráždit kůži a oči. Po vhodném zpracování moči je možné z ní získat pitnou vodu.
Obě léčivé látky přípravku se dobře vstřebávají z gastrointestinálního traktu a dosahují maximálních koncentrací v séru během 1-4 hodin po perorálním podání. Na proteiny v séru se trimethoprim váže ze 70% a sulfamethoxazol ze 44-62%. Distribuce obou účinných složek je rozdílná; sulfamethoxazol se distribuuje pouze v extracelulárním kompartmentu, zatímco trimethoprim je distribuován ve vodě celého těla. Vysokých koncentrací dosahuje trimethoprim v sekretu bronchiálních žlázek, v prostatě a ve žluči. Hladiny sulfamethoxazolu v tělesných tekutinách jsou nižší. Obě složky dosahují účinných koncentrací ve sputu, vaginálním sekretu a v tekutině středního ucha.
Distribuční objem sulfamethoxazolu je 0,36 l/kg a trimethoprimu 2,0 l/kg.
Farmakokinetika obou léčivých látek přípravku Biseptol, trimethoprimu a sulfamethoxazolu, je u pediatrické populace s normální funkcí ledvin závislá na věku. Eliminace trimethoprimu a sulfamethoxazolu je snížena u novorozenců a během prvních dvou měsíců života, poté obě látky, trimethoprim a sulfamethoxazol, vykazují vyšší eliminaci s vyšší tělesnou clearance a kratším eliminačním poločasem. Rozdíly jsou nejvýraznější u malých dětí (˃ 1,7 měsíce až 24 měsíců) a klesají s přibývajícím věkem v porovnání s malými dětmi (1 rok až 3,6 let), většími dětmi (7,5 roků až ˂ 10 let) a dospělými.
Obě složky jsou metabolizovány v játrech, sulfamethoxazol hlavně acetylací a konjugací s kyselinou glukuronovou, trimethoprim oxidací a hydroxylací.
Obě složky jsou vylučovány hlavně ledvinami, a to filtrací i aktivní tubulární sekrecí. Koncentrace aktivních složek v moči je významně vyšší než jejich koncentrace v krvi. Během 72 hodin se močí vyloučí 84,5% podaného sulfamethoxazolu a 66,8% podaného trimethoprimu.
Sérový poločas je 10 hodin pro sulfamethoxazol a 8-10 hodin pro trimethoprim. Při selhání ledvin je poločas obou složek prodloužen natolik, že to vyžaduje úpravu dávkování.
Sulfamethoxazol i trimethoprim přestupují do mateřského mléka i do krevního oběhu plodu. Hemodialýza odstraní významné množství trimethoprimu.
Předklinické údaje vztahující se k bezpečnosti
Bezpečnost přípravku byla prokázána jeho dlouhodobým používáním v klinické praxi.
